Nejčastěji mě zaujmou obrazy krajin a rád si myslím, že se v nich z hlediska dějin umění trochu vyznám. Proto mě nedávno překvapilo, když jsem se dozvěděl, že slovo „krajina“ – anglizace nizozemského landschap – se do jazyka dostalo – čistě jako označení pro umělecká díla – až někdy na počátku 17. století. To neznamená, že by krajiny předtím v umění neexistovaly … jen pro ně zřejmě neexistovalo slovo.
V západním umění je nejstarším dochovaným příkladem malované krajiny freska v Akrotiri, osadě z egejské doby bronzové na sopečném řeckém ostrově Santorini. Krásně se dochovala pod sopečným popelem od roku 1627 př. n. l. až do doby asi před 50 lety.
Prvky krajiny byly zobrazovány také ve starověkém Egyptě, často jako pozadí loveckých scén zasazených do rákosí nilské delty. V obou případech byl kladen důraz spíše na jednotlivé rostlinné formy a postavy v rovině než na širokou krajinu. Hrubý systém měřítka pro vyjádření pocitu vzdálenosti se vyvinul s postupem času a s pokračující výzdobou místností freskami krajin a mozaikami v helénistickém a starořímském období.
Ještě ve 14. století však nebylo běžné, aby ústřední děj narativního obrazu byl umístěn na pozadí přírodního prostředí, a v následujícím století se krajina jako kulisa stala v evropském malířství uznávaným žánrem. Krajina se často stávala výraznější, postavy méně.
Renesance přinesla významný průlom s rozvojem systému grafické perspektivy, který umožnil přesvědčivě zobrazit rozsáhlé pohledy s přirozeným postupem od popředí ke vzdálenému pohledu. Slovo perspektiva pochází z latinského perspicere, což znamená „vidět skrz“; použití perspektivy pochází z matematiky. Základní geometrické principy: 1) předměty se zmenšují s rostoucí vzdáleností od pozorovatele a 2) rozměry předmětu podél přímky pohledu jsou kratší než jeho rozměry napříč přímkou pohledu, což je jev známý jako zkracování předmětu.
Přestože se umělci naučili ztvárňovat příkladná panoramata na střední a velkou vzdálenost, až do 19. století byla krajinomalba v uznávané hierarchii žánrů západního umění odsunuta na nižší pozici. Vyprávěcí malba – typicky biblické nebo mytologické příběhy – však měla vysokou prestiž a italští a francouzští umělci po několik staletí povyšovali krajiny na historické obrazy tím, že přidávali postavy a vytvářeli tak narativní scénu. V Anglii krajiny většinou figurovaly jako pozadí k portrétům a naznačovaly parky nebo panství statkáře.
V Nizozemsku se čistá krajinomalba prosadila rychleji, především díky odmítání náboženské malby v kalvínské společnosti. Mnoho nizozemských umělců 17. století se specializovalo na krajinomalbu a rozvíjelo jemné techniky realistického zobrazování světla a počasí. V dobových soupisech se opakovaně objevují určité typy výjevů, včetně „měsíčních“, „lesních“, „zemědělských“ a „vesnických“ scén. Většina nizozemských krajin byla relativně malá: menší obrazy pro menší domy.
Následně v 18. a 19. století náboženské malířství v celé Evropě upadalo. Tato skutečnost spolu s novým romantismem – který kladl důraz na emoce, individualismus a oslavu přírody – povýšila krajiny na oblíbené místo v umění, které zaujímají dodnes.
Napsat komentář