Na zlomené srdce se opravdu umírá

Smutek vyvolaný ztrátou manžela či manželky může způsobit zánět, který může vést k těžkým depresím, srdečnímu infarktu, a dokonce i k předčasné smrti.

V nové studii vědci zkoumali vliv smutku na lidské zdraví tím, že provedli rozhovory s 99 lidmi, kterým nedávno zemřel manžel či manželka. Zkoumali také jejich krev.

Srovnávali lidi, u kterých se projevovaly příznaky zvýšeného smutku – jako je stesk po zesnulém, potíže jít dál, pocit, že život nemá smysl, a neschopnost přijmout realitu ztráty – s lidmi, kteří toto chování nevykazovali.

Z výsledků vyplývá, že vdovy a vdovci se zvýšenými příznaky smutku trpěli až o 17 procent vyšší hladinou tělesných zánětů. A lidé z horní třetiny této skupiny měli o 53,4 procenta vyšší úroveň zánětů než dolní třetina skupiny, která tyto příznaky nevykazovala.

„…ti, kteří ztratí manžela/manželku, jsou výrazně více ohroženi závažnými depresemi, srdečním infarktem, mrtvicí a předčasnou úmrtností.“

„Předchozí výzkumy ukázaly, že zánět přispívá k téměř každé nemoci ve starší dospělosti,“ říká Chris Fagundes, odborný asistent psychologických věd na Riceově univerzitě a hlavní autor článku, který vyšel v časopise Psychoneuroendocrinology.

„Víme také, že deprese je spojena s vyšší hladinou zánětu, a ti, kteří ztratili manžela/manželku, jsou vystaveni podstatně vyššímu riziku závažné deprese, srdečního infarktu, mrtvice a předčasné úmrtnosti. Toto je však první studie, která potvrzuje, že zármutek – bez ohledu na úroveň depresivních příznaků u lidí – může podporovat zánět, který zase může způsobit negativní zdravotní následky.“

Zjištění je důležitým objevem ve studiu toho, jak lidské chování a činnosti ovlivňují hladinu zánětu v těle, říká Fagundes, a přidává se k rostoucímu počtu prací o tom, jak může ztráta blízké osoby ovlivnit zdraví.

Jeho původní práce ukázala, proč jsou ti, kteří ovdověli, vystaveni vyššímu riziku kardiovaskulárních problémů, tělesných symptomů a předčasné úmrtnosti, a to porovnáním zánětu u osob, které ztratily manžela, s odpovídajícími kontrolami.

„Tato práce ukazuje, kdo z pozůstalých je nejvíce ohrožen,“ říká Fagundes. „Nyní, když známe tato dvě klíčová zjištění, můžeme navrhnout intervence zaměřené na tento rizikový faktor u těch, kteří jsou nejvíce ohroženi, prostřednictvím behaviorálních nebo farmakologických přístupů.“

Další spoluautoři jsou z Rice, Penn State, Vanderbilt University a MD Anderson Cancer Center. Práci podpořil Národní institut pro srdce, plíce a krev

.